Aktuality Tvorba Martin Fórum Kontakt

martin - trochu vzpomínání:

 


Trochu vzpomínání:

Divné dítě
Jako dítě jsem byl jaksi předurčen profesí obou rodičů (otec Josef byl malíř a restaurátor a maminka Eva textilní výtvarnice a módní návrhářka) k tomu stát malířem. Kreslil jsem snad dřív než jsem mluvil. Ale nebyly to dětské obrázky zvířátek a kytiček. Rodiče byli obdivovatelé a trochu i sběratelé religiózního výtvarného umění a tak se mými tématy stalo ukřižování, korunování trnovou korunou a zmrtvýchvstání. V osmi jsem psal ponuré básně a v devíti ilustroval bibli (moc legračně). Byl jsem divný dítě… Později jsem rodiče začal děsil poněkud nečekaným odklonem od vytříbeného vkusu; otec tomu vlastně napomohl sám, když mi ze svého pobytu v USA v roce 1967 přivezl tři sešity comics (včetně Batmana) a slepovací figurku hraběte Draculy. Tehdy jsem začal inklinovat k pokleslým žánrům (horory, comics, grotesky). Knihovna plná Michelangelů a Van Goghů a já navštěvoval Káju Saudka, a místo po Dostojevském sahal po Edgaru Alanovi Poeovi.
Poslouchal jsem ale vážnou hudbu a až do střední školy zůstal rockem nedotčen.

Bezprecedentní Duševní hrob
Na střední škole (SUPŠ) jsem sice studoval propagační grafiku a výtvarné činnosti se věnoval dost, ale taky jsem začal poslouchat bigbít (lépe řečeno avantgardní rock – Zappu, Doors, Velvet underground a King Crimson) a dělat na „hudebním“ poli první smělé pokusy. S podobně postiženým spolužákem Honzou Hedlem (ze kterého se později vyklubal Jan Sahara Hedl) jsem navázal přátelství, které nepřerušil ani jeho brzký vyhazov ze školy a začali jsme spolu zakládat jednu domácí kapelu za druhou. Nakonec jsme se ustálili na neuvěřitelném názvu Duševní hrob a začali pořizovat ještě neuvěřitelnější nahrávky (nedávno vyšlo CD u Black point). To už byl Honza jen Johnem Black Saharou a já Dr. Zawrachem. Hodně jsme se bratřili s představiteli undergroundu (Egonem Bondym, Magorem a spol). Z mé iniciativy tehdy vznikla antologie undergroundové poezie „Děti dvou sluncí“ spojující básníky z okruhu hospody U dvou slunců. Předmluva od Magora, tajemné fotografie zúčastněných básníků, na samizdat celkem slušná grafická úroveň. Moje texty byly velmi Ginsbergovské a ještě víc naivní. V mém tehdejším životě hrál důležitou roli i spolužák XY (nerad bych narušil jeho residentsky tajemné inkognito, neboť se z něj později stal Čaroděj – šéfredaktor časopisu Vokno, a ještě později Blumfield - tajemný postmoderní spisovatel), který mne seznamoval s hudbou a poměrně ovlivnil můj tehdejší vkus. Když rodiče odjeli na víkend, stalo se z našeho bytu něco jako nahrávací studio, což v té době znamenalo magnetofon Tesla, mikrofon Tesla a spousta podivných nástrojů - od klavíru s alobalem na strunách, přes staletou citeru až po nenaladitelný sovětský nástroj z umělé hmoty s názvem Pille.

Precedentní studia akademie
Mezí tím vším děním jsem se po roce stráveném v kresleném filmu dostal na obor malířství na Akademii výtvarných umění. Ještě před přijetím proběhla v roce 1977 má výstava v dobře navštěvovaném a neoficiálním způsobem prestižním „Divadle v nerudovce“. Na zahájení zahrál (naposledy veřejně před svou emigrací) Jaroslav Hutka. Výstava měla slušný ohlas.
Co se týče studia na Akademii, hodně jsem v prvním ročníku uvažoval o útěku. Jediné co mě drželo byla vize, že bych od třetí ročníku měl navštěvovat ateliér prof. Jana Smetany, liberálního intelektuála, v té strašné době malujícího abstraktní obrazy, který byl spjatý se slavnou výtvarnou Skupinou 42 a přátelil se se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Seznámil jsem se tu také s několika spolužáky s podobně „neakademickými“ zájmy jako jsem měl já a založili jsme comicsový časopis Kombajn, který vycházel jako samizdat. Také jsme navštěvovali avantgardní malíře (Václava Bláhu, Michaela Rittsteina, Zbyška Siona, či Jiřího Načeradského) a sami pořádali všelijaké neoficiální výstavy. Jádro skupiny tvořili malíři Richard Konvička, Josef Bartl, Jan Patrik Krásný a André Hachle, sochař Michal Blažek a fotograf Vladimír Holomek. Založili jsme dokonce tvůrčí skupinu Civilizačních impulzivistů. Ten dost ironický název pramenil z našeho zájmu o civilizační a technicistní fenomény. Milovali jsme periferii… Příznačný se z tohoto hlediska stal Konvičkův obraz „Akt v chemickém kombinátě“. Také jsme pořádali (poněkud nadneseně řečeno) multimediální akce (divadlo spojené s výstavou, koncertem, projekcí) například „Nudný večírek“ a „Průmyslový večírek“. (Oboje proběhlo v Junior klubu Na chmelnici). Tehdy jsem také začal výtvarně spolupracovat s novovlnou undergroundovou skupinou Extempore v jejímž čele stál Mikoláš Chadima a vytvořil jsem pro ně výpravu ke koncertním představením „Zabijačka“ a „Velkoměsto“. V tomto období jsme na Chadimův popud a s ním jako hostujícím saxofonistou nahráli řadu písní Duševního hrobu, které pak (stejně jako ostatní nahrávky byly opatřeny mnou vyrobeným obalem) byly rozehrávány na pásky a kazety pod příznačným názvem „Za málo peněz“. Tehdy jsme si se Saharou uvědomili, že naše hudební ambice zvolna přerůstají rozměry našeho obýváku a měli bychom uvažovat o založení „opravdový, skutečný, hrající a zkoušející kapely.“ Oslovili jsme exextemporisty Ladislava Broma (kytara) a Aliho Horáčka (bicí), dlouholetého Saharova kamaráda Petra Kohuta (basa) a založili s nimi skupinu Precedens. Do půl roku jsme kooptovali sboristku něžného sopránu šestnáctiletou studentku střední ekonomky Báru Basikovou. Psal se rok 1982.

Poppeklo
Po odchodu Sahary se stala zpěvačkou kapely Bára Basiková a já autorem hudby. Po asi roční spolupráci textaře Lumíra Tučka z Recitačního souboru Vpřed (divadelní soubor z tzv. pražské pětky) jsem se stal i výhradním autorem textů. Diskografie a historie kapely je k dohledání v jiných zdrojích včetně stručného výčtu na mém curriculum vitae. Bára odcházela do Stromboli Michala Pavlíčka (pro které jsem já napsal řadu textů), vracela se, probíhaly desítky koncertů a pořád jsme něco nahrávali. Nelituji (snad až na výjimky) těch let, ale poněkud mi splynuly v proud cestování strašnými dodávkami, vlašských salátů hltaných v bufetech nahrávacích studií a zástupů panáků v hotelových vinárnách po odehraných koncertech. Z dnešního pohledu považuji za nejzajímavější první dvě alba Precedens – Doba ledová a Věž z písku. Nějakou intuicí podivnou jsme vytvořili poměrně originální a stylotvornou věc která, jak se dodnes dozvídám, ovlivnila poměrně dost lidí. Sám svoje desky po vydání poslouchám nerad, protože mě rozčiluje všechno co by se dalo změnit a udělat lépe. Když teď připravuju tyhle stránky musím si valnou část těch CD půjčovat od pořádnějších kamarádů, protože jsem je většinou rozdal. S Bárou Basikovou jsem udělal i spousty hudeb mimo Precedens (z těch je asi nejdůležitější Responsio mortifera – o Janě z Arku a dvě alba new-age hudby Angels voice( vydané švýcarskou firmou Arcadia) a Dreams of sphinx (Emi – Monitor), udělali jsme plno filmové hudby, znělek atd. vymýšlel jsem většinu obalů na alba, spoluvytvářel plakáty a psal scénáře k téměř všem klipům. Svoje malování jsem kvůli Precedens (později Basic beat) pověsil na hřebík a věnoval se spíš běhu kapely. Po definitivním odchodu Báry nastalo ještě dvouleté období hraní se Saharou, během kterého vznikla alba Tajnej svatej a Šílený pondělí (to první je myslím hodně dobrý, ačkoliv kromě v rádiích omílaný písně Tisíc jmen, nijak zvlášť nevešlo v patrnost). Do třetice došlo ke změně postu zpěváka příchodem Petra Koláře a s ním jsme natočili La, la, lá a Drž hudbu!. To jsou už ale věci ze stránek Precedens /www.precedens.cz/. V roce 2003 přišla na svět další má autorská kapela Lili Marlene /www.lili-marlene.com/ se zpěvačkou Dášou Součkovou. Mezi tím jsme natočili hodně filmové hudby - vždy ještě ve spolupráci se spoluhráčem Pavlem Nedomou, který je výborný aranžér a programátor (pracujeme spolu na všech hudebních projektech dodnes). V posledních letech jsem se opět vrátil k malování a proběhlo i několik výstav (Galerie muzea v Písku, společně se Stefanem Milkovem, Malostranská beseda, divadlo Kalich atd. Několik let jsem do comicsového časopisu Crew psal rubriku Mučírna ve které jsem radil adeptům comicsového kreslení jak na to (v současné době se má tato spolupráce obnovit). Celou svoji rozpolcenost jsem dorazil tím, že jsem napsal několik filmových scénářů (slovy čtyři). Jeden z nich - Tma se již několikrát málem dočkala realizace v režii Vladimíra Michálka a Perníková věž byla natočena Milanem Šteindlerem (opatřil jsem film i hudbou, která vyšla na CD Popron). Nejnovější posedlostí je pro mě v poslední době psaní povídek. K mé velké radosti se je v roce 2004 rozhodlo vydat renomované nakladatelství Paseka. Ale to už (stejně jako práce na nahrávce Lili Marlene) není žádné vzpomínání – to je žhavá současnost.