Aktuality Tvorba Martin Fórum Kontakt

napsalo se

 


PROTI SRSTI

Před dvanácti lety objevil pro skupinu Precedens Báru Basikovou. Letos ji zase ztratil. Nad nerealizovanými společnými plány s Máří Magdalénou ze Spirály si později u piva poněkud nekřesťansky zaklel. V Rautu, „největším časopise světa", se nedávno blýskl comicsem Poslední mutace optimismu, kde to Ferda Mravenec, Mirek Dušín a Kačer Donald nakonec dopracují až do podoby ohyzdných mutantů. MARTIN NĚMEC (38) se rád takto nehezky rouhá. Ostatně, v poslední době to skutečně vypadá, že bezbožný skladatel, textař, malíř a producent podepsal s ďáblem smlouvu na dobu určitou.Nasvědčovala by tomu soustavná horečnatá činnost na obrovském poli jeho renesančních schopností. Vloni mu vyšly hned tři velmi úspěšné desky: Basic Beat Live a Hity let šedesátých (60-tá) s Bárou Basikovou a Tajnej svatej se znovunalezeným Janem Saharou Hedlem. Napsal hudbu k celovečernímu filmu Hazard a dvěma animovaným seriálům. Na pražském Výstavišti konkurovalo jeho představení Dreams of Sphinx muzikálu Jesus Christ Superstar. Protože rád řeší úkoly, napsal dvě alba relaxační hudby. Týden co týden naskakují na obrazovce znělky Oka, Genu (Genusu), které pro společnost FEBIO vyšly z jeho pera. S mimem a režisérem Ctiborem Turbou mimo jiné spolupracoval na dnes již legendárním představení Archa bláznů. Zanedlouho vyjde zřejmě poslední album s Bárou Basikovou - Mountain of Ages. V přípravách je další deska se Saharou. Je spoluautorem klipů „všech" svých kapel.

Při téhle vaší neúnavné aktivitě zřejmě nemáte problém uživit se hudbou...

S big beatem - či popem, chcete-li - to problém je. K uživení je spíše filmová hudba a v neposlední radě reklama. Pokud se člověku jednou podaří přesvědčit různé zadavatele práce o tom, že je profesionál, může ho částečně uživit muzika k reklamním spolům. Ovšem není to žádná legrace. Například: Dělal jsem hudební doprovod k reklamě na nějaký prací prostředek. Přijely dvě Američanky, který měly příslušnou kampaň na starost -a vzápětí se mi z agentury dostalo varování, že ve Španělsku vrátily stejně pověřenému muzikantovi jeho hudbu dvanáctkrát... Mne si vybraly, když náhodou slyšely album Responsio Mortifera. Prováděly se mnou trochu bizarní pohovor, a když jsem se přiznal, že nemám moc rád jazz, bylo to se mnou dost nahnutý... No,nakonec to dobře dopadlo a ze dvou verzí, které jsem jim nabídl, si - s potleskem - vybraly tu horší. S reklamou je to těžké. Na plochu dvaceti až třiceti vteřin se musí vejít útvar, jenž má začátek, konec a taky něco mezi tím, a hlavně melodii, která nejen že je zapamatovatelná, ale taky konvenuje obrazu a tématu vůbec. Někdy jsem docela rád, že pod výsledným „kusem" nemusím být podepsán. Požadavky agentur jsou někdy poněkud pitoreskní. Na druhou stranu musím přiznat, že mě mnohdy baví řešit zadané úkoly. A že to někdy bývá doslova přes noc! Člověk se na tom učí.

Není depresivní čekat, až se někdo ozve a dá vám práci?

Je to velmi nevyzpytatelné. Předloni jsem měl například hrozně krizový rok: Prostě nikdo nevolal! Přesto, že jsme s Bárou odjezdili téměř sedmdesát koncertů, nebyla to žádná sláva. Dokonce jsem i prodával nějakej nábytek po předcích - nebylo to moc veselé. Nicméně jsem fatalista a vím, že se to v životě střídá, pokud se pracuje a nezačne se rovnou snídat alkohol. Pak je taky možnost nadít se pomoci v horších chvílích. Jako jsem se jí kolikrát dočkal já od svých rodičů...

Pokud vím, jste jeden z mála známých muzikantů, kteří v dětství nebrnkali na kytaru ani nezpívali ve sboru.

Já měl karty rozdaný od útlýho dětství. Otec je malíř a restaurátor, matka textilní výtvarnice a módní návrhářka. Od dětství jsem nikdy neuvažoval o ničem jiném, než že budu - pochopitelně - malířem. Měl jsem k dispozici velkou knihovnu plnou výtvarnýho umění a v ní jsem se přehraboval a přehraboval. Byl jsem takový trochu úchylný dítě. Zatímco moje sestra jezdila na koni a šermovala, já psal ve třinácti básničky a maloval z okna Petřín. Takže jsme to měli doma takový trochu prohozený. No, naštěstí se to neprojevilo na my sexuální orientaci. Nakonec se ze sestry stal lékař a ze mě popař!

Vaše kariéra byla poněkud zvláštní, čtyři roky jste studoval střední uměleckoprůmyslovou školu a šest let AVU. Nepovažujete to - s odstupem doby - za zbytečné zdržení? Bylo vůbec možné se na takových školách za předchozího režimu něco naučit?

První, co jsme na akademii dostali za úkol nakreslit, bylo milicionářské sako přehozené přes židli. Z kapsy koukalo Rudý právo a o židli byla opřená flinta. Říkal jsem si: to nemůžu přežít! Naštěstí jsem se nakonec ocitl u profesora Smetany, zakládajícího člena skupiny 42, který vedl velice tolerantní ateliér. Velkou otázkou však zůstává, co se na akademii vůbec lze naučit. Když jsem nedávno v televizi sledoval pořad AVU na Chmelnici a viděl tam holky v pohřebním oblečení a chlapce v pohřebním oblečení - holky se smály, chlapci plakali a pálili nějaký obrazy. Knížák to celý dirigoval, no to zas od toho milicionářskýho saka tak daleko není, zdá se mi. Tak trochu potlačení identity, ne? A ještě k tomu jakoby uvědomělý a dobrovolný. Můj otec jednou viděl nějakou Kní-žákovu akci a říkal: Jo, my jsme takový věci taky dělali, ale jen jednou za rok. Na Silvestra!

Opravdu Jste si myslel, že se budete živit malováním obrazů?

O tvůrčí stipendium jsem žádal jen jednou. Přinesl jsem ke komisi sérii obrazů, na kterých strašidelný Kačer Donald honí děti po bytě. Zvolil jsem si totiž téma Dítě a jeho svět, což mi připadalo dostatečně státotvorný. Pokud si vzpomínám, zůstali jsme tehdy z dvou set lidí dva, kteří už se před komisí nesměli nikdy objevit. Naštěstí to už bylo v době, kdy jsme zakládali Precedens, a tak mě ty honoráře patnáct korun za vystoupení společně s topičským platem udržovaly nad vodou. Topil jsem na lidový škole umění, kde Bára dělala hospodářku, a jen jsem se do toho pustil, nastaly největší mrazy od roku 1785, nebo tak nějak.

Jak vznikl začátkem osmdesátých let název Precedens? Měl to být precedens něčeho?

Bylo to mnohem prozaičtější. Kamarád ze střední školy Láďa Novák si občas zasedl na nějaký slovo, a tím nahrazoval téměř všechna ostatní. V období, kdy jsme přemýšleli o názvu kapely, zrovna pořád říkal: To nemá precedens, to je bezprecedentní a tak... Nemohli jsme si pomoct, zdálo se nám to taky takový příjemně nafoukaný. O rok později Láďa všemu říkal Monster magnet Fronobulax, takže jsme měli docela štěstí.

Loni jste vydal album Tajnej svatej se skladatelem a zpěvákem Janem Saharou Mediem, který od Precedentu odešel v polovině osmdesátých let a byl nahrazen Bárou Basikovou. Jak se to tenkrát stalo?

Sahara je výjimečný muzikant a textař, ale taky strašlivě rozporuplný člověk - jak už takoví hoši bývají. Tehdy jsme se v kapele začali vzájemně dusit. Platilo o nás přesné takový to přísloví o dvou kohoutech na jednom smetišti. Jednou přišel na zkoušku, šíleně jsme se pohádali a on odešel s úderem dveří. Druhý den jsme měli mít koncert. Namíchnul jsem se a řekl si, že by to možná mohlo jít i jinak. Bára, která do té doby dělala Saharovi „křoví", se přes noc naučila všechny písničky a bylo to. Sahara přišel na konci vystoupení a zjistil, že máme třetí přídavek a že se to lidem líbí. Začala nová éra.

Platíte za oficiálního objevitele Báry Sasíkové. Kdy jste ji poprvé slyšel zpívat?

Když jsme odehráli první koncert s Precedentem, přišel za námi dnes bohužel již nežijící kamarád, malíř André Hachle, a říkal, že by bylo možná hezký, kdybychom pod tím Saharovým chrapotem občas použili ženskej hlas. A že zná holku, která pěkně zpívá. Byla to taková strašné maličká a legrační dívka. Tenkrát jí bylo asi devatenáct. Mikoláš Chadima slyšel naše první společné vystoupení a pronesl památnou větu: Ta vám bude akorát zabírat místo v autě! No, nenechal jsem ji z toho auta vystoupit a nelituji toho.

To se nedivím. Jak se později ukázalo, Basiková se stala vaším komerčním trumfem...

A proč ne? Jiří Suchý, před kterým by v tomhle oboru měl každý smeknout klobouček, se s tím vůbec nemazlil. Mali se ho: Jak jste se Šlitrem dělali hity? A on povídá: No, vždycky jsme dali dohromady deset písniček, vybrali z nich tu nejvlezlejší, dali ji nazpívat nějakýmu hodně slavnýmu zpěvákovi a byl z toho hit. U pop-music je strašně důležitý, aby se písnička dostala lidem pod kůži. Ať už pro svoji naléhavost, anebo vlezlost. Malíř nebo sochař musí ke koupi přesvědčit pár lidí. Muzikant, chce-li se uživit, jich potřebuje přesvědčit dvacet až třicet tisíc ročně.

Vydat cover verze hitů šedesátých let byl přesně ten nápad, jak zasáhnout co nejširší pole posluchačů. Spousta lidí vás ale jistě podezírala z vypočítavosti...

Někteří hudební kritici považují za vypočítavost takřka všechno, co se prodá. A já přitom vím, že stačí pustit ventilátor, něco třeba německy pokřikovat, eventuálně se pomazat hořčicí a bude jim to připadat strašně umělecký a zajímavý. Alespoň některým. Ale mě nebaví dělat něco nesrozumitelného, nějakej úlet pro úzkou partu kámošů. Chtěli jsme udělat desku, která by vyjadřovala náš vztah k určitému období, ve kterém vznikaly geniální filmy a psaly se skvělý písničky a my jsme byli skvělí pubescenti. Samozřejmě jsme hity šedesátých let mohli strašně zkarikovat, udělat si z nich totální legraci, ale já jsem úplně ztratil potřebu tímhle způsobem exhibovat. Mám ty písničky rád.

Album dopadlo výtečně, ale skutečnost, že se kolekce tváří jako plnohodnotná deska a přitom je na ní sedm písniček, může vypadat tak trochu jako podvod.

Pláčete na nesprávném hrobě. To byste musel zaplakat nad vydavatelstvím Monitor/EM l. Já je přesvědčoval, že chceme udělat regulérní album, ale pan ředitel Kočan-drie mi řekl, že je to zase jeden z mých ulítlých projektů a že udělají jenom minialbum. My přitom měli připraveno ještě dalších šest věcí: Je nebezpečné dotýkat se hvězd, Olivera Twista a písničky z Limonádovýho Joea a ze čtyř vražd. Trochu mě mrzí, že firma takový věci neumí odhadnout. Teď z toho prý bude platinová deska...

Radu dnes už slavných zpěváků jste poznat, když začínali. Provedla s nimi popularita něco závažného?

Tak například není náhodou, že se prosadila skupina Lucie. Dobře si pamatuju, jak denně makali osm hodin ve sklepě u Michala Dvořáka a nikdo z nich neměl ani korunu. Když se s nimi ale vidím dneska, připadají mi odcizení. Spoustě lidí sláva zavře nějakou záklopku a začnou být před okolním světem velice ostražití. Nedávno a rád jsem se poznal s Luckou Bílou a vím, že je téměř nemožný jít s ní do hospody. Musí se obrnit něčím nepříjemným vůči okolí, jinak by byla ztracená. Pak je ale strašně těžký to vypnout, když už to není potřeba. Párkrát se mi stalo, že jsem potkal někoho, koho jsem dříve dobře a bodře znal, a po první větě jsem si začal připadat jako prosebník o autogram. Mám velké sympatie ke zdánlivým „antihvězdám", jako jsou Buty nebo famózní Vlasta Redl. Já osobně to mám se slávou vyřešené. Jednou za čas někdo pozná, že jsem slavný hudebník - to když si mé splete s Michalem Pavlíčkem.

V loňském roce docházelo na pražském Výstavišti ke kuriózní situaci. Sotva Bára Sasíkové ve Spirále dozpívala Magdalenu v muzikálu Jesus Christ Superstar, odbíhala na představení Dreams of Sphinx. Necítil jste se poškozený?

Já jsem na rozdíl od Báry znal Superstar od puberty, a tak jsem ji v tom podporoval, protože to je krásná muzika. „Dreams" jsme měli zasmlouvovaný dávno předtím a to, že se oba projekty setkaly na Výstavišti, byla prostě náhoda. Kolegové si z nás dělali legraci, že bychom odpoledne mohli ještě šoupnout něco pro děti. Vím, že to zlomyslné novináře svádělo ke zlomyslným úvahám, ale Bára chtěla zkrátka ty projekty dělat oba. Fontánu vidělo během dvaceti představení dvacet tisíc lidí! Letos už to navzdory dohodám asi nebude, dočetl jsem se totiž v novinách, že už s námi Bára nespolupracuje. Já moc noviny nečtu, ale kamarádi z kapely říkali, že jsme prý rozpuštěni. Někdy v noci ležím a cítím, jak se pomalu rozpouštím. Zas až taková legrace to ale není. Myslím, že po třinácti letech plodné spolupráce bych se o jejím ukončení mohl dozvědět jinak než z novin. Přesto chci říci, že léta s Bárou byla většinou skvělá a že jsem z osobních i profesionálních důvodů rád, že jsem byl u toho.

Mimo jiné se věnujete esoterické, relaxační hudbě. Není to v poslední době tak trochu móda?

Jistě. Osmdesát procent téhle produkce je šalba. Já tomu říkám usnout na synťáku. První z těch alb jsem dělal vlastně na objednávku pro švýcarskou firmu Arcadia. Chtěl jsem si to zkusit. Jenže mě to začalo bavit. Jednou jsme byli s Bárou pozváni na festival meditační hudby na Moravu. Působili jsme tam asi strašným dojmem. V zámeckém salónu nám přinesli jídelní lístek a na něm samé kopřivové polévky s mrkvovými knedlíčky, sójová ragú a tak. Dali jsme si vepřo knedlo a guláš a večer jsme vystoupili po všech těch tibetských mísách a relaxacích s úspěchem. Nechci si z toho dělat jen legraci, ale prostě mi vadí to klišé. A taky nechci být směšný podvodník, který jeden rok dělá big beat a druhý rok zjistí, že frčí New Age, takže si oholí hlavu a přestane jíst maso.

Sníte o projektu, kde byste mohl uplatnit všechno, co vás baví -malování, skládání, relaxaci?

Strašně. Mělo by to mít podobu operety nebo kabaretu. Rád bych zase spolupracoval se Ctiborem Turbou. Možnosti jeho uplatnění jsou ale dneska stejně problematický jako před „sametouvkou" -jak se říká v Podkrkonoší. Pořád řešíš určitý problémy a zjišťuješ, že ve chvíli, kdy nechodíš na určitý večírky a nestýkáš se s určitými lidmi, máš jen malou šanci prosadit se.

Máte na mysli, že nejste v žádné lobby nebo klanu?

Trochu se bojím, že do jisté míry ano. Kdesi, třeba na večírcích, vzniká hodně vazeb a hodně věcí, které se potom realizujou. Když jsme s Bárou po revoluci vyhráli Bratislavskou lyru, seděli jsme potom s lidma z kapely vesele u sklenky, zatímco David Koller, kterého si vážím jako největšího profesionála v branži, tam nechal svoji kapelu řádit a sám chodil od stolu ke stolu a připíjel si s lidmi, kteří mohli být důležití. Tím nechci říct, že je špatnej. Tím chci říci, že špatně to dělám vlastně já. Když mně ale ta pop-music někdy připadá jako mistrovství světa v povrchnosti. Mám sice rád pokleslé žánry, ale některé zákonitosti tohohle našeho „šoubyznysu" jsou mi zkrátka proti srsti. Začínám zase chodit malovat do ateliéru, a co se lobby týče: tou je moje žena Jana a klan tvoří moji blízcí kamarádi.

 

MILAN TESAŘ
Foto: David Kraus

Zpt