Aktuality Tvorba Martin Fórum Kontakt

napsalo se

 


Orlí hnízdo Martina Němce

Kolik uměleckých tváří utváří Martina Němce? Počítejte se mnou. Hudebník z kapely Precedens, textař, producent. Akademický malíř i milovník pokleslých žánru, kreslíř a propagátor komiksů. Filmový scenárista. Sám přiznává, že se to v něm občas trochu mele.

„To je síla, viď?" vítá mě Martin Němec (43) s cigaretou mezi rty na kraji svého orlího hnízda - malého ateliéru v podkroví činžáku na pražských Vinohradech. „Těch šest pater je takový můj tělocvik. Jinak jen v létě jezdím na kole kolem Malé Skály, poblíž které máme chalupu. Ta překrásná krajina se z kola vnímá úplně jinak. Pětatřicet let také rybařím, chytám hlavně na suchou mušku," vykládá o pět minut později.
Místnost je jemně nasycená pachem terpentýnového oleje. Martin mluví o vůni. Terpentýn, zbytky barev a káva na stole modelují v ateliéru zvláštní pachovou koláž. Na okno je přilepený pracovní stůl, vedle starý stojan po slavném malíři Slavíčkovi, pod nízkým psacím stolkem vrčí lednička. U stěny kavalec.
„Nepřespávám tady. Naštěstí! Před časem se zjistilo, že mám zasypaný komín a všechny zplodiny z kamen, které nejsou moc cítit, jdou do místnosti. Mohl jsem se tak snadno a rychle ocitnout v nějakém paralelním světě," usmívá se Martin, který se do ateliéru faxuje - tak svůj přesun MHD označuje - metrem z Malé Strany, kde bydlí dvacet let s manželkou Janou a dvěma dětmi. „Je to zvláštní pocit. Metro je jako potrubní pošta. Sejdu dolů na Malostranské, vyjdu na Flóře. Když se po čase ocitnu v centru Prahy, jsem překvapen, co všechno se změnilo."
S kolegy výtvarníky se prý až na malé výjimky (Tvrdohlaví Milkov a Róna) nestýká. „Žiju si svůj život, maluju si, co chci. Říkám tomu fantaskní realismus. Ubírám se záměrně cestami mimo současné trendy. Mé obrazy se často líbí dětem, lidem, kteří mají bezprostřední vnímání věcí. Nemám rád umění pouze pro zasvěcené lidi. Stejně tak se mi nelíbí filmy, kterým se smějí jen absolventi FAMU."

Sako milicionáře

„Nikdy mě jako mladého nenapadlo, že bych se měl stát něčím jiným než malířem. Bylo to dáno rodinným zázemím - otec malíř, maminka výtvarnice. V hudbě vzdělán nejsem, ale ve výtvarném umění nejvíc, jak to jde, proto se asi živím převážně tou muzikou," říká Němec, který vystudoval Akademii výtvarných umění. S úsměvem vzpomene, jak v prvním ročníku AVU musel kreslit milicionářské sako přehozené přes židli, kterému z kapsy čouhá Rudé právo a poklidné zátiší doplňuje opřená puška. „Hodně jsem přemýšlel o odchodu. Zachránila mě až tolerantní atmosféra v ateliéru profesora Smetany," říká.
Kapelu Precedens spoluzaložil v roce 1982. Místo štětců zde maloval nekonečnými možnostmi klávesových nástrojů, do kterých vetkávala hlas Bára Basiková. Vydali pro českou scénu důležitá alba, jako Doba ledová nebo Věž z písku. V roce 1993 Němec nastartoval skupinu Bára Basiková a Basic Beat, se kterou vypustili několik hitů, jako Soumrak bohů nebo Bossanova. Psal hudbu pro divadlo, film (Don Gio, Tom Paleček), některé znělky pro Febio Pera Feniče.
Precedens zkouší již osmnáct let v malostranském bytě Němcových, prý hlavně díky tolerantní duši paní Němcové. Dříve se zde scházeli s Bárou Basikovou, dnes s Petrem Kolářem, který zpívá v muzikálech Hamlet a Johanka z Arku a s nímž Precedens natočil album La la la.
„Rozchod s Bárou byl bolestný, měli jsme spoustu rozjetých projektů, ale najednou skončilo i naše přátelství, o kterém jsem si myslel, že je pevné a velké," přiznává Martin. „Otevřeně říkám, že když jsme začali spolupracovat s Petrem Kolářem, byla změna na postu vokalisty tak šokující, že mi to někteří lidé vehementně rozmlouvali. Moc mu nevěřili. Jsem rád, že jsem se nemýlil. Když jsem nedávno v televizi viděl nějaký profil Báry, ptali se jí, s kým by si chtěla zazpívat. Ze světa uvedla Stinga, a od nás že prý je nejlepší zpěvák Petr Kolář. Byla to docela příjemná satisfakce. Petr je výjimečný zpěvák a má toho hodně před sebou."
l proto se prý Němec velmi těší na novou desku. „Chceme si natočit album pro radost. Úspěch je v hudbě nevyzpytatelný. Myslím tedy hudbu a ne umělé projekty, mířící jen a jen k rychlému zisku. Čím více se kalkuluje, tím častěji pak člověk trefí do hnědého místo do černého," zamýšlí se. „A nejvíce se to prokáže na koncertě. Publikum vycítí, jestli hudba, kterou ho chcete zaujmout, zajímá i vás," říká rázně Němec, kterého těší koncertování, ale nebaví přespávání v hotelových postelích.

Němec ve Tmě

Ke psaní scénářů se odhodlal před čtyřmi lety. „Mám rád filmovou hudbu a zatím jsem ji složil jen pro tři celovečerní filmy. Dlouho nepřicházela žádna nabídka, tak jsem se rozhodl, že si ten film napíšu sám," říká. Psaní mu zřejmě jde. Za prvotinu Tma obdržel cenu Nadace Miloše Havla a před pár týdny dokončil již třetí scénář, který se jmenuje Xenotento. „Je to příběh běžence z balkánské země. Jedná se o černou komedii," vypráví autor.
Režisér Vladimír Michálek by měl natáčet jeho horor Tma, zatím se shánějí peníze. Němcův první filmový scénář se prý zalíbil herečce Amandě Plummerové, známé z tragikomické gangsterky Pulp Fiction. Projevila zájem si v něm zahrát. „Hlavní úlohu ve Tmě ale hraje tma. Mám rád opovrhované žánry, a tedy také filmové horory. Uvažoval jsem o tom, co je spojujícím prvkem hrůzy v těch filmech - většinou nějaké nebezpečí ukrývající se v temnotě. Lidská fantazie je totiž pro hrůzu lepším materiálem než pěnový latex, ze kterého se vyrábějí filmová monstra. Napadlo mě;
proč by mělo něco číhat ve tmě, proč sama tma se nemůže stát personifikovaným strachem. Do poslední chvíle divák nebude vědět, zda je tma existující síla s vlastní vůlí, nebo zda nastává jen v hlavě hrdiny, duševně nemocného malíře," prozrazuje.
Detektivku Perníková věž by rád natočil kamarád Milan Šteindler, kterému občas složí hudbu k nějaké reklamě. „Bojím se, že mi dnes zase zavolá a řekne, proč nepíšu druhou verzi scénáře a sedím si tady v ateliéru," směje se Martin, kterého prý občas nahlodá myšlenka, že by mohl opustit malířské orlí hnízdo, odkud pozoruje poštolky lovící pražské holuby, nebo rockové pódium, a soustředit se třeba jen na psaní filmových příběhů. „Ono to ale nejde. Kdybych se odstřihl od malování, určitě by se mi po pachu terpentýnového oleje brzy zastesklo. A to samé platí o hudbě. Asi mi ta schizofrenie zůstane."
Přemíra práce má prý navíc jeden velmi pozitivní aspekt: dokáže skvěle zatočit s melancholií. „Jsem sebelítostný typ," přiznává Němec s nádechem ironie v hlase. „Ale s depresí je to jako s jakoukoliv jinou nepříjemností v životě: co člověka nezabije, to ho posílí. Svádím s ní každodenní boj, ale naštěstí jsem dost činorodý - takže ji vytloukám prací."

JAROSLAV RUDIŠ

Zpt