Aktuality Tvorba Martin Fórum Kontakt

napsalo se

 


Martin Němec by mohl věštit

Nazývat Martina Němce muzikan­tem, malířem, scenáristou anebo producentem není přesné. Dvaačtyřicetiletý zakládající člen, kapelník a autor většiny textů a hudby rocko­vých Precedens je vším. V jeho světě se jednotlivé žánry překrývají, ovšem nesplývají. Skupina, v níž jako zpě­vačka začínala Bára Basiková, vydala v notně omlazeném složení před dvě­ma roky desku La La Lá, její autor, ab­solvent AVU, jenž se nikdy netajil svou fascinací pokleslými žánry, však začal ve stejné době psát i scénář ho­roru o tmě, jednoduše nazvaný Tma, a ještě se svým otcem malířem Jose­fem Němcem uspořádal společnou výstavu obrazů. Kromě mnoha desek zní Němcova hudba i při vysílání tele­vizních pořadů z produkce Febia, mu­zikou doprovodil i několik celovečer­ních filmů a divadelních představení.

Na poslední desce Precedens La La Lá je skladba s dost pesimistickým textem nazvaná Evropa po dešti, ve které jako byste starému kontinentu předpověděl jeho současnou smut­nou realitu v Kosovu. Kolegové z kapely už mi zakazují psát o závažných tématech, protože se pak vždycky stane nějaká pohro­ma. Texty pro desku La La Lá, z nichž se jeden dokonce jmenuje Samá vo­da, jsem psal na jaře - a poté přišly záplavy na Moravě. Vzal jsem si to embargo na katastrofy k srdci a na­psal nezávazný text Sedá myš. Za pár dnů našim dětem pošly v teráriu obě hýčkané myšky. Měsíc před začátkem konfliktu v Kosovu jsem začal psát scénář o jugoslávském běženci. Přál bych si napsat něco hodně pozitivní­ho - to bychom pak žili v ráji... Zatím se mi většinou do tvorby vloudily vě­ci, které nejsou zrovna k popukání.

Jde o momentální rozpoložení, ne­bo jste přesvědčený skeptik? Nejsem skeptik, jsem něco jako de­presivní optimista. Kdybych nebyl optimista, nemohl bych v této zemi dělat muziku, a kdybych nebyl depre­sivní, nepsal bych asi takové texty. Prací se člověk depresím brání. Na podzim začneme připravovat další al­bum Precedens - to už bude určitě veselé. Přísahám!

Takže věříte v lepší budoucnost Evropy? Jedna moje známá mi řekla, že cvičí bojové umění, aby se ubránila, až sem vtrhnou asijské hordy. Tím, že mám děti, se snažím budoucnost vidět spíš pozitivně, někdy se do toho ale člo­věk, třeba po sledování televizních zpráv, musí nutit. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že už se vlastně pohybu­jeme v tom nebezpečném a odlidště-ném „bladerunnerovském" světě. Že utopické, fatální vize o stavu lidstva na konci tisíciletí, které máme neu­stále na očích, jsou nenápadně napl­něny.

Jste muzikantská generace, jejíž mnozí členové patřili před „listopa­dem" k undergroundu, po změně re­žimu se veřejně angažovali a byli na­opak katapultováni mezi politickou a společenskou elitu. Po deseti letech dnes někteří z nich mluví o zklamání a deziluzi, z Mejly Hlavsy se možná stane levičák. Cítíte něco podobné­ho? Nostalgiím čtyřicátníků idealizují­cích si to báječné „tenkrát" moc ne­fandím. Nepláču doma nad deskami Janis Joplin a netvrdím na potkání, že všechno už tady bylo. Vždycky, když se na chalupě podívám do dvacet ne­bo čtyřicet let starých novin, uvědo­mím si, že řeči o moci, kterou jen vy­střídala jiná moc, jsou rouhačství. Ta doba je nesrovnatelná. Můžu mít po­cit, že se dnes málo akcentuje kultura, ale musím mít na zřeteli, že kvůli ní nejsou lidi zavíráni do kriminálu. Na druhou stranu mě mrzí, že třeba režisér Ctibor Turba, se kterým jsem měl to štěstí dělat například divadelní představení Archa bláznů, je oslavo­ván v USA a Japonsku a u nás nedo­stane na své projekty ani korunu. Štvou mě lobbistické skupiny rozdá­vající si práci na rautech a prohánějí­cí se nedozrálým českým žitem.

Fenomén rautů tedy pořád přežívá? Myslím, že ano. Ono je to asi přiro­zené, když to někoho baví... Jen by mělo být ještě něco nad tím. Kvalita, kterou není třeba obhajovat s pusou od majonézy a kterou dokáží státem k tomu určení odborníci rozpoznat a podpořit.

Dalším stále přežívajícím fenomé­nem mezi vašimi vrstevníky je neu­stále se prodlužující seznam skuteč­ných či údajných spolupracovníků Stb, mediální obvinění a následná vy­světlení. Dočkáme se někdy jeho de­finitivní verze? Moc se o to nezajímám. Jen mě pře­kvapilo, že několik osobností, velmi přísně posuzujících morální bezúhon­nost ostatních, se na takových sezna­mech ocitlo. Nevím, jestli mohu mít jistotu, že to tak bylo, a bylo-li, tak za jakých konkrétních okolností. Precedens nebyl žádný underground, hráli l jsme takový nezávislý pop a problémů ' jsme měli poměrně málo. Částečně to bylo i tím, že jsme začali působit v do­bě, kdy měl bolševik jiné starosti než analyzovat, proč se třeba naše písnič­ka jmenuje Na hlavu postavená a ce­lé album pak Doba ledová. Ty lustrační seznamy jsem nikdy nečetl. Před pár lety jsem sice četl papír, který tak vypadal - byl to ale seznam členů teh­dejší Akademie populární hudby. Pro­tože jsem taky byl jejím členem, tak jsem po přečtení některých jmen na­psal, že se této své prestižní funkce vzdávám, dokud tam tihle lidé budou. Nikdo na můj dopis nikdy neodpově­děl a i když tam již ti lidé nejsou, tak mě stejně nikam nezvou.

Je v tom nějaký zákon ironie, že ce­remonie showbusinessu musí být vždycky trapná? Vždycky nejdřív v televizi dávají ňl-mařské lvy - tam jsem vlastně před pár lety taky seděl v porotě - a zane­dlouho dávají ty ceny hudební. A ať jsou ti lvi sebenepodařenější, tak ten popovy večer je ještě o dost trapnější. Někdy si říkám, jestli to není samou podstatou toho žánru. Sám jsem ale párkrát v televizi spolkl pěkného hada a pak si připadal jako megablbec, tak­že se snažím nebýt tak kritický. Jak se v člověku mísí ta vrozená ješitnost a touha po exhibici s neurotickým ostychem - to je peklo.

V současném Precedensu máte po­měrně mladé lidi- Ve srovnání se mnou určitě.

Myslel jsem to, že Objevem roku by­li letos vyhlášeni Sexy Dancers, což určitě nejsou muzikanti, které by ně­kdo musel objevovat. Znovu kralova­la Lucie. Co se stalo s mladými muzi­kanty? Myslím, že mladých, skvělých muzi­kantů je tady spousta, jen na ně každý kašle. Když už jsme u té akademie, ur­čitě by pomohlo, kdyby na svém ve­čeru nechali zahrát nějaké skutečné objevy a ne pořád dokola ty, které všichni už roky znají. Na druhé straně jsem rád, že to dostala Lucie (to zní trochu legračně, že jo), protože se kluci po celá léta snaží o něco auten-tickýho a hlavně nekopírujou svoje vlastní hity jako většina jiných kapel.

V jakém stadiu se teď nachází Pre­cedens? Jsme spis takový podnik pro vlastní zábavu. Pravidelně hrajeme v Malo­stranské besedě, kterou máme moc rádi, a znovu si vytváříme vlastní pub­likum. Náš zpěvák Petr Kolář je dle mého soudu fenomenální a lidem s ušima po obou stranách hlavy jistě udělá radost i staronový člen kapely kytarista Tadeáš Věrčák. Brzy vyjde Petrovo sólové album coververzí s ná­zvem Mackie Messer. Pracovali na něm kluci z Precedens a řada hostů. O jeho propagaci nedávno projevila zájem televize Nova.

Je zvuk nové desky podobný jako na LaLaLá? Je to jiné, dost posunuté a doufám, že zábavné. Jsou tam i taneční věci.

Předpokládám, že návrat Báry Basi-kové už není aktuální. Ne. Tahle kapela už výměnou hlav­ních protagonistů utrpěla tolik, že jsem vážně uvažoval o změně názvu. Udržet kapelu, od které odešla hvěz­da, je mnohem těžší než založit a na­startovat novou. Nějak už mám ale ten název Precedens přišitý - v do­bách dobrých i těch jiných.

Co váš vztah s Janem „Saharou" Hedlem, prvním zpěvákem Prece­dens, jemuž jste produkoval i dvě só­lová alba? Vy se ptáte na minulost, a já jsem přitom samá práce... No, se Saharou jsme již vykonali, co jsme měli, a mož­ná ještě trochu víc.

Napsal jste filmový scénář Tma, kte­rý získal ocenění Nadace Miloše Hav­la a nyní se ho jako producent ujal Ja­roslav Bouček. Jak jste se k napsání scénáře dostal? Dlouho jsem nedostal žádnou nabíd­ku na filmovou hudbu, tak jsem si řekl, že si to nabídnu sám /smích/. Scénář, i když se jedná o pokleslý žánr hororu, pak dostal cenu a já - povzbuzen - ho dal přečíst panu Boučkovi, kterému se líbil. Pak se začaly dít divné věci. Třeba od režiséra Jana Svěráka jsem dostal li­chotivý dopis, ve kterém scénář po­chválil, a zároveň velmi hezky vysvět­lil, že film nebude točit, protože nechce strávit dva roky svého života potmě. Nyní se to rozjelo a Tmu bude k mé radosti režírovat „zabiják Sekala" Vladimír Michálek. Mám z toho pro­jektu obrovskou radost.

Co vás k hororu inspirovalo? Náhlé vnuknutí. Všechny strašidel­né příběhy používají tmu jako pro­středí, jako rekvizitu, která se pro všechnu tu hororovou čeládku stává skvělou kulisou. Já jsem se pokusil tmu „obsadit do hlavní role". Každý z nás se bojí něčeho, ale tmy se bojí všichni. Lze si v ní představit cokoli a ještě víc. V tom příběhu jsem ze tmy udělal cosi jako bytost, existující samu o sobě.

O čem - kromě tmy - film bude? Neměl bych o tom dopředu mluvit, ale je to o člověku, který se odstěhu­je z velkoměsta do domu, v němž strá­vil část svého dětství. Chce se vrátit k malování obrazů, ale kolem něj a hlavně v něm se začínají dít nepěk­né věci...

Nemluvil jste o autobiografickém hororu. Moc autobiografie v tom nehledejte, i když se to nabízí.

Co je na úprku z města a výtvarném umění strašidelného? Pojednává se tam jednak o devastaci vnitřního světa hlavního hrdiny, v ur­čitých náznacích je tam patrné i téma devastace globálního světa.

Kdo bude hrát zdevastovaného hrdi­nu? Olaf Lubaszenko má prý zakázáno stříhat si vlasy, protože hlavní hrdina má vypadat trochu - rozcuchaně.

Kdy by měl být film hotový? Zrovna teď jsem se dozvěděl, že by se mělo začít točit už v srpnu a zby­tek na podzim. Ale jak dlouho se film bude dokončovat... to popravdě ne­vím.

Pořád trvá vaše fascinace Kájou Saudkem? Lásky z jinošských let přetrvávají. Do Crwe (comicsový časopis pro do­spělé) píšu vlastní sloupek nazvaný „Mučírna, aneb crew, pot a slzy", což jsou takové recenze na výtvarné poči­ny čtenářů. Od redakce jsem taky do­stal nabídku na původní comics, ale to bych se z toho asi už zbláznil. Sta­čí, že prolétávám mezi muzikou, ma­lováním, produkcí a psaním. Víte, já hodně funguj u na podrbání za uchem, když mně někdo něco po­chválí, začnu makat jako jukebox, do kterého vhodili minci. Žiju trochu schizoidní život. Vím, že je to nenor­mální, nedokážu se ale v životě roz­hodnout pro jednu věc.

Dokážete ještě jednotlivé disciplíny jasně rozlišovat? Rozhodně. Zatím mi nijak nesplývají. K malování jsem se vrátil po letech a balancuji! na hraně mezi fantaskním realismem a kýčem, což je poloha, která mě zatím uspokojuje. Při malo­vání si taky odpočinu od těch muzi­kantských problémů.

Jste zároveň i producent, ti často mí­vají cit spíš na peníze než na surrea­listické tahy štětcem. Baví vás to? Ne. Vlastně nevím, proč to nedělá někdo jiný? Nevíte o někom? Já, bez mobilu, řidičáku a vizitek, jsem stejně parodie producenta.

Když vás poslouchám, nazval bych vás rozpolceným workholikem. Asi trochu ano, protože i když kaž­dý den zápasím s určitou leností a jsem schopný se půl dne třeba jen tak koukat z okna, tak jakmile tři dny nic nedělám, začínám se cítit jako v kleci. Před dvěma roky jste vystavoval své obrazy společně se svým otcem, ma­lířem a restaurátorem. Jak se vám s ním vystavovalo? Špatně, protože jeho obrazy jsou opravdu krásné. Mělo to pro mě ale ji­ný smysl, protože táta není moc ak­tivní, spíš posedává doma, a já dou­fám, že jsem mu tou akcí udělal radost.

Řekl jste, že jste od něj zdědil pre­ciznost technologie. Vztahuje se to i na ostatní aspekty vašeho života? Jestli jsem puntičkář? V práci někdy bývám precizní až příliš. Bojím se od­halování vlastního nitra a taky se bo­jím náhody. Často se mi pak výsledky vlastní práce zdají překalkulované a vystydlé. Možná je to ale právě můj rukopis - být studený a trochu odci­zený? V životě myslím takový puntič­kář nejsem.

Co vaše stará touha, jak jste ji jed­nou popsal - sebrat se a propít celou noc? No - občas mě to popadne. Mám velmi tolerantní ženu, která ví, že se v mnoha věcech na mě může spoleh­nout, a tak s tím občasným zaflámováním nemám spojené nějaké výčitky a chmury. Stejně je to potřeba ryze společenská - ne potřeba dávky alko­holu.

PETR HOLEC

Zpt