Aktuality Tvorba Martin Fórum Kontakt

napsalo se

 


PRECEDENS JE STÁLE TEMNÝ

Skupina Precedens má dvě novinky – vydává album Aurora a vrátila se do ní zpěvačka Bára Basiková. Kapelník Martin Němec se ale nevěnuje pouze hudbě.

Bude mladý posluchač vědět, co to byl křižník Aurora, jehož výstřelem začala v Rusku revoluce?

Alba Precedens už takové katastrofické názvy („Doba ledová“, „Pompeje“) holt mívají. Takové symboly marnosti to jsou. Všechna tahle témata jsou pro mne jako textaře stejně jen výchozím schématem k vyprávění o věcech jiných, metaforou mezilidských vztahů a nedorozumění, většinou spíše komorních. Jsou to soukromé Pompeje, ve kterých partneři zapadali popelem vlastních stereotypů, naschválů a tak. I „Aurora“ je takový půdorys k příběhu o krizi nějakého vztahu o výstřelech, které nelze vrátit zpátky. Až ve druhém plánu je i tím strašidlem s kanóny a lodí bláznů, ne již ve smyslu přeneseném. A ta azbuka, kterou již část populace ani nedokáže přečíst? Myslím, že ve světě kolem nás dochází k celkem slušné devalvaci slov a pojmů – z toho úhlu mi připadá slovo, kterému doopravdy nerozumím, nebo které mne donutí se zamyslet, jako očistné. Tak je to pro někoho Avpopa a co má být? To je přece už skoro poezie, ne?

Zvuk alba mi přijde jako z 80.let. to byl úmysl?

Nevím dávno co je archaický sound a co je trendy.Ve chvíli kdy například poslední singl Madony zní trochu jako dvacet let staří Visage, kdy nikdo s určitostí neposoudí co je avantgardní a co anachronické (a co je avantgardní anachronismus, ha, ha) a co je vnitřní potřeba umělce a co vyčůranost jeho producentů, se tím ani není radno zabývat. Prostě se nějak vyjadřuju a tyhle věci nejsou hlavním předmětem toho dobrodružství. Vím jen, že jsme s Bárou i s kytaristou Tadeášem Věrčákem, který hodně ovlivnil sound nahrávky (a který když jsme začínali hrát byl téměř dítě, zatímco basista Adam Stivín téměř nebyl na světě) chtěli naplnit nějakou kontinuitu té kapely a zároveň nebýt archiváři sami sebe. Žádný Precedens revival, proboha, ale ani kapela která se tu ocitla lusknutím prstů. Není to jen o zvuku, ale i o něm. Nechtěli jsme znít jako starý Precedens, ale chtěli jsme znít jako Precedens, jestli to říkám přesně?

Na albu zní němčina, španělština. Je to kvůli koloritu?

No, já za to nějak nemůžu. Píseň černočerná „Stille nacht“ byla na naší desce před dvaceti lety a „Gott is Tot“ v „Soumraku bohů“ před patnácti. Nějak mne ta němčina odjakživa vzrušuje. Asi, že jsem Němec, ne? A duet z „Aurory“ s názvem „Amor Muerto“, kde Bára zpívá s Dášou Součkovou, zpěvačkou mé druhé kapely „Lili Marlene“, si o španělštinu řekl sám. Dáša španělsky umí a zpívá, ale hlavně k tomu jednoznačně spěl příběh textu. Je to taková mexická svatební košile o dvou lesbických dívkách… Nakonec na desce je i píseň v řeči vymyšlené a jmenuje se příznačně – „Klámeslowý“. To jsme zas u tohoto názvu alba a tak…

Před rokem vám vyšla kniha povídek Stodola.

To je takový můj splněný sen. Víte, ta muzika je vždy spojená s prací mnoha dalších lidí a malování obrazů je zase takový zápas s materiálem (jak můj pan profesor na akademii Jan Smetana říkal: „Je to takový patlání nepoddajných kašiček po plátně.“), kdežto psaní je jiné. Technicky psát umí vlastně každý, a tak jde jen a čistě o poskládání těch univerzálních znaků do myšlenky. Krátkou cestou, bez vedlejších úkazů technologických, když opomenu gramatiku. Je to přímé exaktní spojení mozku s výsledným tvarem. Nikdo vám to nebude špatně reprodukovat, nikdo tam nenahraje žádný divný sólo na klarinet… Druhou radostí bylo, že knížku vydalo nakladatelství Paseka, které je opravdu prestižní. V současné době jsem od nich dostal nabídku na další knížku a tak zase píšu. Jedna z posledních povídek má název „Dřez a pěnkavy“ – tak si říkám, že by to mohl být výstižný název té knihy.

Jak vás napadají témata povídek?

Přicházejí nevyzpytatelně. Společným jmenovatelem by snad mohlo být konstatování, že věci a události kolem nás mohou být něčím docela jiným, než jak vypadají, jak je obecně vnímáme. Nechávám se většinou překvapit vývojem povídky i její pointou jako účastník toho procesu a ne strůjce. Téměř vždy jsem překvapený. V případě povídky „Samuraj“ tomu bylo trochu jinak, protože to bylo celkem výjimečně téma, které jsem si nějak okukoval ze všech stran. Existuje tak nejen povídka, ale i obraz a píseň s tím názvem (hraje ji Lili Marlene)… To bude tím, že jsem původně chtěl být samurajem. Mám doma i krásný japonský meč po tatínkovi, který asi původně měl být taky samurajem. Je to taková divná věc to moje přelétání mezi žánry, vlastně formami – považuju to jednoznačně za nevýhodu. Jen je problém, že mne to baví. Když ale přijdu na úřad, nebo k doktorovi, tak upadám do rozpaků při jednoduché otázce: „Vaše povolání?“

Jak vaše povídky, tak hudba jsou docela temné.

Já to jinak neumím. Je to zaviněno mnohými věcmi. Už jako dítě mne přitahovala odvrácená tvář světa. Obecně na mne tohle místo nepůsobí jako lunapark bezbřehého veselí. Abych použil bonmot z jedné své povídky: „Zdá se mi radostný jako kondolence k úmrtí mladší sestry.“ Není to postoj, nebo program, ale kdybych měl napsat něco vysloveně pozitivistického, tak si u toho patrně zlomím zápěstí… nebo alespoň vykloubím. Tak je to i s tou hudbou. Když občas omylem zahraju na klávesy něco v dur, mám pocit, že jsem se spálil o plotnu. Přesto myslím, že ty moje disciplíny humor obsahují. Ale holt ne asi úplně veselej…

Josef Rauvolf


Zpt