Aktuality Tvorba Martin Fórum Kontakt

filmové scénáře:

 

ke stažení ve wordu

Na Závrati – 8
Ukázka ze scénáře

Obr. 28.
Skladiště /int./ ráno


Eva se probouzí v ráji. Nechce věřit užaslým očím, kterými hltá ten neuvěřitelný svět, do kterého otevřela oči. Nad hlavou se jí v záplavě slunečního světla chvějí listy nízkého stromu
a všude je takový klid.
Nalézá se v obrovském prostoru, který je prozářen jitřními paprsky měkkého světla. I když se vlastně jedná o velikánskou místnost, původně asi nějaké skladiště továrny - je všude kolem příroda! Obří stěny jsou blankytně modré s bělounkými oblaky. Strop je částečně prosklený,
a tak propojuje dojem z namalovaných stěn fragmenty pravé oblohy, dnes právě tak modré s plujícími chuchvalci mráčků.
Dominantou prostoru je z různého materiálu vybudovaná mnoho metrů vysoká hora.
Ta pokrývá podstatnou část protilehlé stěny, sahá téměř ke stropu a její úpatí vybíhá asi do čtvrtiny celého prostoru. Všude kolem jsou kopce hlíny s trávou a se zasazenými stromky. U úpatí umělé hory je malý vodopád. Nedokonale skrytá hadice naplňuje vodou jakousi nádrž ve výšce několika metrů a z té pak voda teče po umělých kamenech dolů, kde vytváří jakési jezírko. Trojrozměrné objekty jsou propojeny na stěnách iluzivní malbou, takže stromy pokračují na zdech lesy a šplhají po kopcích a vzdálených horách.
Celá ta pracně vybudovaná „krajina” působí v chladném ranním světle a nepatrném mlžném oparu velmi sugestivně a svým způsobem reálně. Rozbitými okny sem dokonce vletěl párek prozpěvujících ptáků, kteří dotvářejí spolu s bubláním vody na podkladu naprostého ticha ještě dokonalejší iluzi přírody. Někdo musel budováním téhle „přírody” strávit neuvěřitelnou spoustu času a věnovat tomu nezměrné úsilí.
Dívka vstala z travnatého lůžka a přehodila si Vladimirův kabát přes ramena. Stále se nemůže vzpamatovat z pozitivního šoku. Kochá se jednotlivými detaily tohoto neskutečného světa.
Ve výšce několika metrů je na „hoře“ vybudován z prken malý dřevěný srub, ke kterému vedou schody. Na pravé straně jsou z nějakých kůlů a prken vytvořeny veliké stromy, které přecházejí plynule v namalovaný temný les na zdi. Menší stromky jsou zasázeny téměř po celém prostoru.
Groteskní naivita výjevu je v konečném dojmu naprosto převážena určitou dokonalostí trpělivého zpracování a složitou strukturou téhle s láskou, den po dni budované přírody. Je to umělý, a přece přirozený svět, tak trochu připomínající kolorované předválečné pohlednice, nebo kulisy venkovského divadla. Celé to prostředí v sobě má kouzlo opravdové, zažité, známé a hlavně milované krajiny.
Eva se rozkročila v nalezeném ráji, a tak jak to člověk udělá jen v opravdové přírodě, přiložila si dlaně k ústům a zavolala:
Eva:
”Kde jsi?”

/Její hlas se ozvěnou odrazil a rozlámal na tišší a tišší zvolání./
”e jsi..., si..., i...?”
”Vladimire..., imire..., ire...!”

Eva se prudce otočila po zvuku lehkého zaskřípění. Ve srubu poměrně vzdáleném od jejího stanoviště se otevřely dveře. Ve dveřích stojí rozespalý Vladimir v bílém nátělníku:
Vladimir:
”Tady mám vařit vodu. Čaj nebo kávu?”

Říká se zívnutím. Eva se na něj směje, rozhlíží se a ukazuje kolem sebe:
Eva:
”Vladimire, tohle všechno jsi udělal ty? Jak jsi to dokázal? Jak dlouho to děláš?”
Vladimir:
”Asi třináct měsice? Myslim.”

Eva se rozeběhla přes „lesík” k „jezírku” a omývá si ve vodě obličej. Břeh jezírka tvoří krásné, oblé kameny. Náhle s úlekem uskočí a rozesměje se:
Eva:
”Tam je ryba! Ty jsi úplnej blázen...”
Vladimir:
”Koupil jsem pstruzi. Tři.”

Říká Vladimir, který k ní mezitím sestoupil ze schodů. Sehnul se nad hladinou a pozoruje pohyblivé stíny v protékající vodě. Eva se k němu nahýbá a fascinovaně ukazuje kolem sebe:
Eva:
”Jak jsi to všechno dokázal? Je to úžasný...”
Vladimir:
”Našel jsem vlastně tady hodně mnoho barevných plechovky. To byl skladiště barvy.
Tak jsem maloval nebe… Já byl u nás doma malíř. A pak já vymyslel
ten krajina... A na výlet bral věci z příroda sem.”

Eva se směje jako dítě objevující pod vánočním stromkem nové a nové pestré balíčky se svým jménem. Pak přestala pobíhat a vážně se na Vladimira zadívala:
Eva:
”Můžu tady zůstat? Myslím aspoň dneska? Počkám na tebe, než se vrátíš... můžu?”

Vladimir se na ni usměje:
Vladimir:
”No, ve srubu je vařič a nějaký jídla a s tim uděláme snídaní.”

Pak s vážnou tváří dodá:
Vladimir:
”Můžeš tu být dlouho jak chceš... ano?”
Eva:
”Děkuju.”

 

Obr. 29.
Skladiště, „srub” /int./ den
Oba proti sobě sedí v malé místnosti srubu u prostřeného stolku a ukusují chleba s máslem. Před nimi stoupá kouř z velkých plechových hrnků.

Vladimir:
”Asi třicet lidi. I malé... lidi.”
Eva:
”I děti?”
Vladimir:
”Ano, všelijaký malý...”

Eva se směje, až vyprskne několik drobků chleba:
Eva:
”Všelijaký malý děti?!”
Vladimir:
”No, nebylo tam legrace... žádný legrace... deset hodin bez pauzy se jelo...
žádný světlo... žádný chajzl...”

Eva prudce zvážněla a na chvíli přestala jíst i mluvit. Pak šeptla:
Eva:
”Promiň, já jsem pitomá... to musela bejt soda...”

Vladimir vrtí nesouhlasně hlavou a zdvihá prst, aby dodal svým slovům patřičný důraz:
Vladimir:
”Ani žádný soda a jen jeden láhev pitný voda!”

 

Obr. 30.
Vzpomínka, nákladní auto /int./ ?
Uvnitř strašlivě se zmítajícího prostoru nákladního auta sedí při svitu bloudivých kuželů světla z baterek několik desítek lidí. Mají spoustu zavazadel a jsou mezi nimi i celé rodiny s dětmi. Někteří z cestujících vyčerpáním usínají a se zavřenýma očima se natřásají v rytmu výmolů, které vozidlo překonává. Jedno malé dítě usedavě pláče a žena ve sportovní zimní bundě se patrně polohlasně modlí.
V rohu objímá svá kolena vsedě schoulený Vladimir. Zanedbaný starší muž sedící vedle něj mu podává neoznačenou láhev s čirou tekutinou. Vladimir beze slov odmítá. Muž s pokrčením ramen přikládá láhev k ústům. Náklaďák sebou divoce trhnul a muž zavyl bolestí. V záři baterky si vyndává vylomený zub. Chvíli na něj udiveně zírá a pak propukne v tichý a zoufale neutišitelný smích. Směje se své bezmoci, své krvavé dásni, ve které chybí přední zub, směje se neznámé budoucnosti, do které ho veze tahle natřásající se plechová krychle bez oken. Vrzání kabiny, pláč dítěte, řev motoru a tichý smích muže vytvářejí společně s monotónní modlitbou souzvuk dokonalé bezmoci.

 

Obr. 31.
Před skladištěm /ext./ den
Po modrém nebi letí a přitom rotuje černá gumová holínka. Stará gumová bota letí pomalu modrou oblohou. Slyšíme smích Evy. Holina letí velmi dlouho, až konečně dopadne a zvíří prach na ploše před skladem. Ihned se k ní přihnal velký vlčák, popadl ji divoce a vrací se s ní k rozesmáté Evě.
Eva:
“No pones, pones paničce! Poběž ty blázne!“

Pes přibíhá k Evě a chvíli se s ní o aportovaný předmět přetahuje. Z dálky se ozval rozčílený
a zadýchaný hlas:
Hlídač:
“Ke mně!… slyšíš?! Slečno, co tam děláte?!… Běžte vod něj!

Chvatným krokem se přibližuje hlídač objektu. Eva na něj krátce pohlédla, ale již zase se smíchem hází psovi botu, která křižuje jak bumerang modř oblohy. Muž se zastavil metr od ní a snaží se vložit do astmatického přerývaného dechu zdání autority.
Hlídač:
“Co… co tady děláte? Tohle je… je střeženej objekt! A tady nemá…“
Eva:
“Dobrý den. Pones!“
Hlídač:
“Slečno, to nemůžete, to je služební pes!“
Eva:
“No, taky mu házím služební botu, ne?“
Hlídač:
“Pozor, von je vostrej… a vy tady nemáte co dělat!“

Eva se konečně na muže zadívala. Mezitím přiběhl pes, ke kterému si přidřepla a drbe ho na břiše. Pes po štěněcím způsobu cloumá botou.
Eva:
“Ten se vám teda poved. Takovej veselej… služebně. Jakpak se jmenuje?“

Hlídač se již vydýchal a teď dívce, tak trochu k vlastnímu překvapení, smířlivě a dost stydlivě odpovídá.
Hlídač:
“No…, já mu říkám… říkám mu Bartoš. Ehm. To je… po jednom kamarádovi.“

Přidal rychle. Eva se zvonivě rozesmála. Muž je viditelně rozpačitý.
Eva:
“To je dobrý! Bartoši pones!“

Hází holinu, tentokrát jiným směrem. Pes se rozběhl ke dveřím skladu, ve kterých se objevil Vladimir, který zůstal strnule stát a sleduje přibíhající zvíře. Pes si ho ale nevšímá, popadl botu a běží s ní k Evě. Vladimir se s obavami podívá na muže vedle Evy /opět dovádějící se psem/
a vydá se k nim. Přichází k dvojici ve chvíli, kdy muž přivazuje psův obojek k vodítku, které vyndal z kapsy. Vypadá to, že se chystá co nejrychleji zmizet.
Vladimir:
“Nezlobte se pan Bartoš. To je můj návštěva… a ona…“

Starý muž vrhl krátký a poněkud vyděšený pohled na Evu, která se s velkým sebezapřením přestala smát, a cosi zamumlal.
Hlídač:
“To je dobrý… von mi utek… já už musím.“

Rudý hlídač spěšně odchází a napůl táhne psa, který se s vyplazeným jazykem ohlíží po Evě. Ta drží ještě chvíli bezúčelně v ruce uslintanou černou holínku.
Vladimir se na ní s pokrčením ramen zadíval. Eva hodila za záda holínku a tiše se zeptala:
Eva:
“Ten chlap se jmenuje Bartoš?“
Vladimir:
“No ano, jmenuje se. A proč?“

Eva se zavěsila do Vladimira a odcházejí spolu ke dveřím skladiště.
Eva:
“Jen tak.“

Zpt